Blog

13.12.2019 19:30

Urbánní xenofobie v praxi, aneb kde budou bydlet ti, kdo ještě nebydlí?

 

Chtěl bych tímto především oslovit samotného pana Radima Passera. Jistě si to rád a s pokorou tak vlastní horlivému věřícímu přečte a zamyslí se nad tím. Použiji pro tento článek výstižné slovo "chucpe", což jistě pan Passer pochopí. Zaštiťování se těmi, co nebydlí, jako potřebnými, je opravdu nebetyčná drzost, vzhledem k tomu, za jaké ceny se dnes jakékoli nové byty prodávají. Spíše jde o byty pro bohaté investory a ne nějaké bydlení pro běžného občana, který nebydlí ve vlastním a musí se spokojit s předraženými pronájmy někde v paneláku. Nebo snad pan Passer, jako ten, který našel Boha, hodlá po vzoru osvíceného boháče, vybudovat bydlení pro běžného občana, nedisponujícího miliony? Takhle je to jen účelové a pokrytecké, bylo by lépe říci, že jde jako vždy jen o zisk a ne o nějakou bohulibou aktivitu PASSERINVESTU, potažmo pana Passera. Možná, kdyby se byl inspiroval např. architektem a mecenášem Josefem Hlávkou, jenž opravdu také budoval zařízení a bydlení pro potřebné, potom bych mu to jeho obrácení se k Bohu možná i více věřil. A tak místo toho útočíte na lidi, kterým není jedno, že navzdory protestům a peticím byly opět prosazeny zájmy stavební lobby, do níž váš PASSERINVEST patří. Přes všechna hezká slovíčka, o málem spasitelské úloze developerů, z vašeho článku vyznívá jen jediné, vše podřídit zájmu peněz. Tradičně žonglujete s tak oblíbeným výrazem xenofobie, pokud se vyskytnou lidé, kterým se nelíbí vaše dravé aktivity. Develotři  (tak je bez obalu nazývám) neustále ukrajují ze žalostně  ubývajících ploch zeleně, ke kterým bezesporu Krčský les se svým největším lesním porostem v Praze patří a je už po   dlouhá léta využívaný  jako výletní cíl Pražanů a jejich čtyřnohých miláčků. Místo, které je ve své spodní části i tak poměrně dosti rušené 24 hodinovým automobilovým provozem z Jižní spojky, místo, které bude ještě navíc zahlceno výstavbou a hlukem stavebních strojů. Alibistické a směšné je z plánku vyplývající zbudování parku na kraji lesa. Poněkud zbytečné, když les tam již je a svou rekreační funkci velmi dobře plní. Nebylo by tedy prospěšnější revitalizovat plochu těchto bývalých pozemků Interlovu, dnes brownfieldu, jak je nazýváte (české slovo zřejmě neexistuje) a třeba tam ponechat trochu „divočiny“, zasadit tak potřebné nové stromy, bez toho abychom každé volné místečko ve městě zastavěli novodobými paneláky?  A o tom to celé je. Zisk až na prvním místě, chtělo by se zvolat s klasikem! Nevydávejte prosím svou developerskou ziskuchtivou činnost za konání nejvyššího dobra a slovo xenofobie vraťte do slovníku cizích slov, kam patří. Doufejme, že Vaše „pravda“ a „láska“ nezvítězí nad lží a nenávistí obyčejných, slušných  lidí, opravdových milovníků přírody. Bůh nás chraň před takovými lidumily, jako jste Vy.  Jen tak na okraj, zajímalo by mě, v čem spočívá Vaše víra v Boha a Krista, který ve svém učení vždy zdůrazňoval chudobu a pokoru skutečných věřících. Vy Jste si tu vaši víru asi hodně přizpůsobil milionářskému životu. Říká se tomu pít víno a kázat vodu. Jen se divím, že Vaše kázání ještě vůbec někdo poslouchá.

 

 

                                                                                              Milan Vacek

 


 

13.12.2019 19:26

Těch případů je samozřejmě celá řada, ale v této mé úvaze se chci podělit o smutek nad dávno ztraceným prastarým vrchem Závist u Zbraslavi, kde se odkrylo jedno z nejstarších a možná i největších keltských sídlišť Střední Evropy. Je velká škoda, že celé naleziště, kde archeologové pracovali několik desítek let, se v 90. letech prostě zakonzervovalo a místo toho, aby se z něj udělala kulturní památka světového charakteru, keltský skanzen, o který by byl určitě velký zájem, vše postupem času usnulo a bylo ponecháno matce Přírodě, aby vše ukryla pod svůj příkrov. Tento vrch má opravdu zvláštní atmosféru, vyzařující klid a dávající spousty možností kontemplace a ponoření se do tajemné keltské historie. Bohužel ta doba, kdy toto bylo možné, tedy před 10-15 lety, je už dávno ztracena, přestože je Závist prohlášena za přírodní kulturní památku, dosti pochybného významu, když je dovoleno její ničení extrémními cyklisty, kteří si oblíbili její nebezpečný terén, jehož bezhlavé drancování jim zvyšuje adrenalin v krvi. Svým neurvalým sjížděním ničí tuto krásnou přírodu a způsobují půdní erozi, obnažování kořenů stromů a následně jejich pád. O celkovém kulturním a duchovním znehodnocení onoho posvátného místa ani nemluvě. Chybí už jen značka pěším vstup zakázán, nebo vstup jen na vlastní nebezpečí.  Tomuto strašnému destruktivnímu zlu nikdo nebrání a tak se může v naprostém klidu šířit dál a dál a ničit vše, co mu stojí v cestě. Je přeci demokracie a to znamená, že je dovoleno úplně všechno? To ale už nepříjemně zavání živelnou anarchií. Jak je možné, že nikdo nezvedne jediný hlas odporu, kde jsou naši slavní ekologové a ochránci přírody? Opět drancujeme přírodu technologickými kyborgy, kterým příroda naprosto nic neříká, hlavní je divoký terén a spousty skokanských můstků. Dnes vyhrává vše špatné a destruující, protože se zdá, že je silnější. Pěší turismus je už naprosto na ústupu, převálcovaly jej daleko dravější formy zábavné turistiky. Je to snad v rámci autogenocidy, že si necháme ničit poslední zbytky naší drahé přírody? Co neuchvátí bezskrupulózní developeři pro své stavební parcely, zničí necitelní mladí „namakanci“, kteří jsou posedlí adrenalinovými zážitky, za něž jsou ochotni zaplatit i smrtí. Pro slabší jedince, myslím tím hlavně staré lidi, chodce a nás pěší turisty, asi za chvíli nebude žádné místo, kde bychom  mohli  v klidu bloumat krajinou, třeba se svým čtyřnohým miláčkem, naslouchat jen tak přírodě  a kochat se její krásou. Je v pořádku takováto společnost, která to dovolí? Nečeká ji neodvratná zkáza, která dožene každého, kdo se odtrhl od matky Přírody, ztratil emoce a vnímání sebemenšího duchovního rozměru, který v sobě Příroda nosí? Odtržení se od Přírody je slepá stezka, která vede pouze do temnoty a záhuby v podobě umělé inteligence a transhumanismu.

 

                                                                                                                                                  Dne 12.11. 2019

                                                                                                                                               Mgr.Nora Harazimová- Boudicca

 

 


 

06.02.2019 21:54

Moje úvaha se týká nové četby na pokračování na stanici Vltava. Kajetán Písařovic čte z prvotiny mladé spisovatelky Zuzany Kultánové, která nese název „Augustin Zimmermann „ a je založena na skutečném životě a tragických osudech jedné ubohé rodiny, živořící  v Karlíně v druhé polovině 19. st. Autorka získala okamžitě za svou prvotinu cenu Jiřího Ortena. Je přirovnávána k dnes tak populárnímu, nihilistickému americkému spisovateli Cormacu McCarthym, či k psychicky vyšinutému ruskému nihilistovi Dostojevskému. A já se ptám, proč potřebujeme slyšet a číst tolik negativity a beznaděje, proč někoho, např. dramaturgyni oné četby, přímo fascinuje odporný osud alkoholika, který svou rodinu jen terorizuje a nakonec přivede do záhuby. Proč jsou dnes tolik podporovány nihilistické, dystopické romány, které člověku nepřináší ani kapku naděje v jeho beznadějném životě. V případě Zimmermanna je jasný fakt, že utápí svůj bídný život v alkoholu, protože je chudý, tudíž se ocitá na okraji společnosti. Jediným leitmotivem jeho života je závist vůči bohatým, kterým patří svět. Nic víc, žádný duchovní rozměr, duchovní život, nebo aspoň náznak něčeho takového. Samozřejmě tím nemyslím pouhé útočiště v církvi  svaté. Všem těmto autorům je společné jedno, špatná materiální situace plodí závist, zlobu a zánik. Myslím si, že napsat knihu o bezvýchodnosti je mnohem jednodušší, než dát naději v podobě duchovního rozměru, který přesahuje jedince, ale dává mu touhu žít, být lepší a myslet na ostatní. Neustále je nám předkládána tvorba reprezentující zvrácenou ideologii, která podporuje v dnešním člověku jen ty nejhorší kořistnické vlastnosti, sobectví, soupeření a zisk a vítězství za každou cenu, i za cenu života toho, po jehož zádech vyšplhám k lepšímu místu na slunci. Je to záměr elit, které řídí tento svět, abychom byli rozděleni, záviděli jeden druhému hloupé obtěžující majetky, místo toho, abychom  se spojili a spolupracovali na tom, abychom udělali svět lepším a radostnějším pro všechny bytosti obývající naší nádhernou planetu Zemi.

Zlatý věk lidstva nastane už  velmi  brzy, za  2-3roky, kdy bude poražena temná agenda Země,  držící v rukou veškeré bohatství a moc planety a negativně ovládá dosud neprobuzené lidské bytosti.  Po Události, která svrhne vládnoucí mocenský systém, nastane probuzení lidí, kteří si uvědomí své poslání a pravý význam svého života na Zemi.

  

NORA BOUDICCA- 2. 2. 2019

 

03.09.2017 22:57

Po dlouhé době jsem byla opět nadšená z nádherné výstavy, která mne zasáhla v hloubi mého srdce. Byla to výstava v Obecním domě uspořádaná ke 100. výročí narození významného, avšak ne zcela doceněného pražského malíře, grafika a ilustrátora Miloslava Troupa (1917- 1993).Troup je díky svému francouzskému školení považován za ojedinělého představitele tzv. pařížské školy severně od Alp. Expozici jeho malířského díla a ilustrací doprovází šestivětý koncertní cyklus jeho prasynovce Mikoláše Troupa. Naprosto mě uchvátila jeho barevnost, barevná imaginace a hlavně duchovní rozměr, který v tvorbě dnešních mladých umělců většinou chybí. Dívat se na Troupova díla pro mě znamená pít živou vodu z těch nejčistších studánek ukrytých v  hlubokých, zázračných lesích. Dnešní většinou agresivní, temná, řekla bych až satanská tvorba mladých, „nadějných“ umělců, nepřináší žádné východisko, žádné duchovní poselství, je to jen nabubřelá forma bez hlubšího, někdy vůbec žádného obsahu. Veškerá umělecká tvorba se buď naprosto přizpůsobila konzumnímu, mainstreamovému diváku, či posluchači, nebo se naopak snaží být tak intelektuálně umělecká, že je skutečné náročnému, vnímavému diváku, či posluchači naprosto nesrozumitelná a hlavně se téměř vždy jedná o samoúčelnost a snahu šokovat. Jakoby umělci ztratili smysl pro krásu a emocionálnost. Hlavním cílem umění by mělo být zušlechťovat lidi, naučit je vnímat krásu a lásku a tím je udělat lepšími. Proč se mám dívat všude jen na hnus a temnotu, ať v galerii, kině nebo v televizi? Jaký záměr je tím sledován, krmit lidi jen agresí a negativitou?  Můžeme jen doufat, že toto období zmaru brzy pomine a místo bude opět uvolněno pro Světlo a světelné poselství. Na závěr bych si dovolila citovat malíře J. Načeradského: „ Klacíčky, hovínka, hromádky a všechny tyhle blbosti pominou, ale OBRAZ zůstane“.

 

 Před dvěma dny mě zastihla smutná zpráva o úmrtí mé profesorky na prachatickém gymnáziu paní Heleny Falkové, rozené Troupové, neteři pana M. Troupa. I na výstavě je uváděn jeho častý pobyt v Prachaticích u bratra lékárníka a jeho rodiny. Paní Heleně bylo 64 let, učila mě češtině a byla mou třídní profesorkou.

20.07.2017 18:50

Svou knihu O červeném sporťáku a jiné současné pověsti a fámy z Mexika úspěšně představil a následně podepisoval na Mezinárodním knižním veletrhu v Praze u stánku s publikacemi Univerzity Pardubice. Nedávno se její autor doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc., do Prahy znovu vrátil, když se zúčastnil 45. literárního večera „Slova mají křídla“. A opět se rozpovídal o své knize a oblíbeném Mexiku.

Jedna z akcí, které pravidelně organizují literát a bývalý časopisecký redaktor PhDr. Lubor Falteisek a spisovatel a básník Dušan Spáčil, se odehrála v kavárně/čajovně U Božího mlýna v pražské Salmovské ulici 15. června. Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc., tentokráte ve svém slavnostním indiánském oděvu seznámil posluchače nejdříve s odbornou stránkou současné městské pověsti zvláště mexické, popsal formu svého výzkumu i pobytu v terénu, konkrétněji specifikoval hlavní druhy pověstí uváděných v knize a některé z nich poutavou formou odvyprávěl.

Poutavé vyprávění doprovázené hudbou.

V průběhu svého nesporně zajímavého a přitažlivou i srozumitelnou formou podaného vystoupení reagoval na četné dotazy, ať již na ty položené od obou organizátorů celého večera či na ty, jež zazněly přímo z publika. Prezentaci hrou a zpěvem doprovázela Nora Harazimová.

Stejně jako na knižním veletrhu, tak i v tomto případě bylo mluvené slovo doprovázeno hudbou, nástrojem pro nové tisíciletí tankdrumem a písněmi Mgr. Nory Harazimové, které kromě Oldřichem Kašparem do španělštiny přeložených indiánských předkolumbovských básní, tvořila její vlastní tvorba.

Závěrem lze jen konstatovat, že další představení publikace vydané Univerzitou Pardubice slavilo nesporný úspěch a přispělo tak výrazným způsobem k její propagaci.

Se scenáristou o filmu

Kromě Oldřicha Kašpara se akce zúčastnili také známý filmový scenárista Petr Markov (nar. 1945) – místo původně ohlášeného Ondřeje Suchého – a význačný literární kritik Jaromír Slomek (nar. 1958). Markov pohovořil o své práci na dnes již klasickém filmu Jak utopit dr. Mráčka a popsal i spolupráci s režisérem Zdeňkem Troškou (nar. 1953). Slomek prezentoval i s ukázkami svoji knihu Prahou Jaroslava Seiferta (Praha, Academia, 2016), jež představuje nejen životní putování básníkovo po našem hlavním městě, ale je svým způsobem i jistým druhem seifertovské čítanky.

Autor: Mgr. Zuzana Paulusová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa

 

01.10.2015 18:09

Výborný projev, který shrnul veškeré problémy tohoto světa a navíc návrh na řešení formou vzájemné spolupráce a těm, kteří by nestále chtěli egoisticky týt z jiných národů, bylo jasně naznačeno, že tomu již nebude nečinně přihlíženo. Bohužel lidí, kteří neustále vidí Rusko jako hlavního dravce, které mu jde o nadvládu nad světem, jsou zaslepení. To přece není Sovětský svaz a vyhraněný bolševismus 50. let, který byl i u nás. Také je si třeba uvědomit, kdo implantoval komunismus do Ruska. Všechno je v pohybu, všechno se mění a dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Tady jde o rovnováhu sil ve světě a Země vstoupila skutečně do nového transformačního nevratného procesu, který by měl lidstvo duchovně povznést a ne úpadek do temnoty NWO. Ty změny jsou již vědci zaznamenány v naší DNA. Rozhodující bude rok 2017 a 2018.

Je třeba se dívat kupředu s optimismem, zbavit se starých vzorců myšlení a ne zaslepený antikomunismus, který dost často zaznamenávám u lidí v diskuzích na různých webových stránkách. Procesy, které nyní probíhají na všech úrovních, umožní mnohým lidem vidět věci novýma očima a tak odhrnou závoj nevědomí. Rusko je prostě lídr a taktéž nový globální prediktor a je zárukou, že bude rovnováha udržena. V určitý čas je vybrán národ, který řídí procesy a prostě udává tón na celé naší planetě. Když skončí jeho role a vliv tohoto národa je umenšen, přichází jiný národ, který se ujímá nové role.

Doteď to byla anglosaská kulturu, ale nyní nastupuje staronový národ slovanský. Může se nám to líbit nebo nemusí, ale tak to je nastaveno časovými cykly od pradávna. Můžete se podívat do historie a vidíte, kolik národů žilo kdysi ve slávě, ale kde jsou teď. O některých úžasných civilizacích, které kdysi byly na skutečně velké úrovni, si myslíme, že ani neexistovaly. Když slyším takový projev, tak je mi skutečně smutno nad naší zbabělou přisluhovačskou vládou. Před chvíli mluvil v rádiu premiér Sobotka, o tom, že je třeba prověřit, zda Rusko nedělá něco „nekalého“ v Sýrii, člověk až žasne. Doufám, že všichni skončí v propadlišti politických dějin.

 

Dne 1. 10. 2015

Napsala Elbereth

 

 

28.12.2011 14:09

Vřele doporučuji nádhernou desku Lenky Dusilové  a Beaty Hlavenkové a jejího hudebního ansamblu -  BAROMANTIKA. Ještě snad nikdy jsem na české hudební scéně neslyšela tolik hudebních barev, skvělých aranží, nápaditosti, obrovské citlivosti. Je to prostě nádhera, naposledy mě takto nadchla asi tvorba norské zpěvačky Sidsel Endresen.

09.12.2011 21:21

Není snad náhodou, že pádu Říše římské předcházela naprostá devastace kulturních i morálních hodnot. Historie se jako vždy opakuje. Představitelé průměrnosti, podpořené dravostí a patřičným, nevadí, že ničím nepodloženým sebevědomím, se derou ke slunci, urvat aspoň minutu své slávy. Pocházejí většinou z oblastí, kde se musí tvrdě pracovat nebo spíše z oblastí, kde už pracovat ani nelze, prostě je třeba dobýt svět a za každou cenu ukázat, že já na to mám. Konzumní společnost vítá takovýto typ ,,novodobého umělce", kterému je naprosto jedno jak, ale hlavně, že se stane slavným a bohatým. Může se schovávat za kýčovitou image upřímného chlapce, mluvícího spisovnou češtinou, hodícího se úrovní svého uměleckého projevu nanejvýš tak k táborovému ohni, či dravé ,, imperátorce" se skvěle zvoleným drsným pseudonymem, schovávající své neumětelství za zřejmě dosti finančně nákladnou pódiovou show. Proč asi mají stále zelenou tito čím dál tím více primitivnější a tupější baviči, zpěváci a ,,mluviči"? Asi proto, že je velmi důležité snížit mentální úroveň lidí na minimum. K tomu také vydatnou měrou přispívají pořady soukromých televizních stanic (snad se k nim brzy nepřidají i veřejnoprávní televize, soudě podle výběru skladby pořadů, to tak už skoro vypadá). Prostě tupé, hloupé stádo, které jen čeká na pokyny svých vůdců, se mnohem lépe ovládá, než individualista, který čeká od hudby, filmu, výstavy, dokumentu atd. něco víc, než jen hloupou a ubohou zábavu. Přemýšlet, vnímat, citově prožívat, diskutovat, mít vlastní názor, to jsou dnes, myslím pro většinu populace, dosti prázdné pojmy. Heslo dne: ZÁBAVA.

Samostatnou kapitolou, zřejmě syndrom postkomunistických zemí, je nostalgická láska k normalizačním hvězdám. Z chvilkového vyčkávání v ústraní na to, jak se s nimi situace vyvine, se stal monstrózní comback, který narůstá do zrůdných rozměrů. Viz hororová anketa Zlatý slavík. Ale žijeme  přeci v demokratické společnosti, všichni mají stejnou šanci, NÉ, OPRAVDU? Zatuchlost naší společnosti se netýká jen zkaženého kulturního vkusu, ale praktický všech oblasti společenského života. Například zdravotnictví, které absolutně nepřijímá cokoliv alternativního, co je již ve světě zcela běžné, je u nás skoro nepřípustné. Nechuť přijímat ze západního světa také to pozitivní a duchovní, je naprosto přebito valícím se proudem nevkusu a balastu.

Proč volím taková kritická slova? Někdo si řekne ,, Asi těm umělcům závidí jejich slávu a peníze", ale jak se říká světská sláva polní tráva. Ne, opravdu nezávidím. Je mi z toho všeho jen moc a moc smutno!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Podle známé pražské jasnovidky paní Jarušky U. se jakákoliv činnost zaměřena pouze na slávu a peníze v duchovním světě nebere v potaz a neukládá se do pokladnice hodnot. V duchovním světě je to nevýznamné. Jelikož žijeme zde na Zemi vždy jen krátkou dobu vzhledem k době, kterou trávíme v duchovním světě, měli bychom uvážit,jak nakládat s časem, který nám byl dán.

09.12.2011 20:59

Pokud vám chybí v dnešní uspěchané, předvánoční, konzumní době duchovní rozměr, vřele doporučuji výstavu významného českého grafika a básníka B.Reynka v Domě U Kamenného zvonu od 22.11.2011 do 29.1.2012.

Básník, překladatel, kreslíř, grafik a v neposlední řadě pastýř ovcí a koz Bohuslav Reynek byl příslušníkem té části čapkovské generace českých umělců a intelektuálů, která odvrhla možnost nalezení smyslu umění ve formálním experimentu, ale spíše jej hledala v souladu svého osobního přesvědčení či své víry (v Reynkově případě katolické) s řádem přírodního světa a jeho přirozenou estetikou.

B.REYNEK/BLÁZEN

 

BLÁZEN JSEM VE SVÉ VSI

ZNAJÍ MNE SMUTNÍ PSI

BÍLÍ PSI OSPALÍ

PLYNOUCÍ DO DÁLI

ŽÁDNÝ Z NICH NEŠTĚKÁ

TĚŠÍ MNE ZDALEKA

JSOU TO PSI OBLAKA

BĚŽÍ A NEKVÍLÍ

SMUTKEM JSME OPILÍ

KAM JDEME NEVÍME

POŽEHNEJ DUŠI MÉ

PASTÝŘI PRASTARÝ

S HLUBOKÝMI DARY

MĚSÍCE A BDĚNÍ

S TRNY NA TEMENI

TĚŽKÉM ROZBODANÉM

JAKO SRDCE. AMEN

 

Připrav se na změnu

Jsme na konci všeho a čeká nás kvantový skok. Bude to skok do "22.století", skok který nás může vymanit z otroctví a vrátit nás tam, kam patříme, to je do Galaktického společenství národů, kde panuje spolupráce a tvořivost. Je to čas probuzení a nových příležitostí, o kterých se nám ani nesnilo. Sledujte nové informace na www.prepareforchange.net a 2012portal.blogspot.com a též na tomto webu, kde budeme informovat o všem, co se děje za oponou tohoto světa. Další dobrý web o součané situaci je www.tadesco.org.

 
 

 

Zdravý životní styl a duchovní evoluce člověka

je cestou, jak naplnit svůj osud a zároveň žít v souladu se svým srdcem a duši. Protože jediným posláním člověka je žít a kreativně se podílet na tvorbě svého realitního matrixu.

Mějte rádi zvířata, protože jsou naši mladší bratři a jejich láska k nám je skutečně nepodmíněná.

Toto byla moje milovaná fenečka Světluška, velmi chytrý a řekla bych duchovní pejsek. Dne 18.12.2018 odešla do "psího nebe" v nedožitých 18-ti letech. Je nám smutno a navždy budeme vzpomínat.